Zmetci jsou dosti promakaný seriál. Dokonalá myšlenka o superschopnostech lidí, kteří jsou totálními outsidery, vyvrhelové společnosti. Díky svým schopnostem se spíše dostávají do průserů, které se stále kupí, ale nějakým zázrakem se jim z toho pokaždé podaří vyváznout. Navíc schopnosti jsou vymyšleny tak, aby nastavily zrcadlo těm, kteří je mají, takže slečna co balí chlapce na potkání se jich nemůže dotknout, jinak by ji každý chtěl ojet, introvertní týpek a ten, kterého zbytek moc nebere, se stane neviditelným, věčnej bavič, co všem leze na nervy je nesmrtelnej a atd. A to vše díky jakési prapodivné bouřce. Navíc se s tím tvůrci moc nepářou, můžeme vidět, sex, drogy, sprostou mluvu...

První série byla skvělá. Vraždy probačních, jejich postupné seznamování se. Druhá série je už malinko slabší, jelikož si tvůrci neodpustili jakési klišé v době Simona, věčně odstrkovaného, který najednou všechny zachraňuje a je ten správnej superhrdina. Třetí série už však ztratila šťávu. Po odchodu Nathana (kdy k tomu byl natočen 9 minutovej díl, odvysílenej ale jen na jedné stanici v zahraničí, u nás jej zkouknout ale můžete) je to takové...nedotažené. Novej týpek se sice snaží chovat jako on, ale nějak tomu chybí ta jiskra, respektive mu to moc nežeru. V podstatě se to jakoby vrací na začátek, znovu po odchodu z prací, se tam vrací, ale už...už to prostě není ono. Snad čtvrtá série překvapí:)

Mimochodem, Kelly a Simon jsou asi nejlepší postavy. A srovnávat je s Heroes..no teda lidi, kde jsme?

Jemné tóny klavíru hladí na duši,

táhlý zvuk houslí uklidňuje.

S úsměvem na rtech

a jedním slovem na jazyku

chceš vplout do Říše zapomnění.

Tam, kde i ticho je slyšet

a ruce Temnoty hladí tvou tvář,

tak mladou a přec pokrytou

neviditelnými vráskami stáří.

Oblékáš rubáš ušitý ze vzpomínek,

na které chceš zapomenout,

jablko poznání chutná kysele.

Nechceš dál bloudit v myšlenkách

a ten jed tak láká!

Voní sladce, po medu.

Jen pár kapek a Říše zapomnění

tě přivítá s otevřenou náručí.

Tak dělej, už čeká...

Osm dní. Tak dlouho to trvalo, když pominu ten něco málo přes měsíc, skoro měsíc a půl bez sebe, kdy jsme stále byli v kontaktu. Nezklamal. Měla jsem to čekat. Asi to bylo jednodušší než přiznat. Ale být se mnou chtěl...

Cítím prázdno. Kus těla, mozku, srdce chybí. Je někde tam...pryč. Ale slz mám dost, ale jsou zbytečné. Naprosto. Třeba získám fajn kamaráda. Už se mi to stalo a jsem za to ráda. Třeba to bude i teď....Budoucnost je nejistá...ve všem.

Nelituji ničeho, i když to bolí. Chci se s ním dál bavit, ale jen bavit. Nic víc a nic míň. Jen až se dozvím, že má jinou, asi mi pukne srdce. Ale to tak bylo vždy...

Vědomě jsem se ničila a ničím. Cíga a šňupák. Kolo. Nadměrná fyz. zátěž. Stále se divím, že to zvládám. Proto to teď musí přestat. Dojedu vše a pryč s tím. Sice stále čekám na polibek od Černé dámy, ale ten může přijít dnes, zítra, ale klidně i za pár (desítek) let. Ale přijde a vím, že cancer přijde s ní. Nebo mě možná dřív odstraní moje nemoc. Smázne z tohodle světa. Ne, nevidím věci černobíle, jen tak, jak jsou...

Najde si jinou, lepší. Vím to. Bude šťastný a já budu šťastná, že on je šťastný. Jen mě těší to, že já byla a navždy budu ta první. Ve všem.

Dal mi strašně moc za tu dobu. A taky vzal. Ale toho, co mi dal a naučil mě, je víc. A za to jsem mu vděčná.

Takže poslední rozloučení s přítelem a první setkání s kamarádem? Kéž by...